Všechno nejlepší, táto! Vždy byl někdo, ke komu jsem vzhlížel, říká Matyáš Kozák o otci

Šedesát je vám jen jednou za život. V dubnu oslaví životní jubileum Roman Kozák, legenda středočeských Nučic. O „Supovi“, jak se mu přezdívá, pohovořil v rozhovoru jeho syn Matyáš, odchovanec Sparty a aktuálně útočník Bohemians.

„Fotbal je pro nás celý život, úplně všechno,“ říká. Promluvil o jeho silné vazbě s tátou, společné fotbalové cestě či páteční velkolepé oslavě, na které padne pár kafí s malým rumem… Takže Romane, všechno nejlepší a tenhle rozhovor je jeden z mnoha dárků!

Vzhlížel jsi v mládí k tátovi jako ke vzoru?
„Rozhodně! Táta byl člověk, který mě přivedl k fotbalu. Všichni okolo nás vždycky říkají, že jsem dřív začal kopat do balonu, než začal chodit. Od svých tří let jsem s ním jezdil na každý jeho zápas, doma jsme každý den trénovali. Vždycky to byl někdo, ke komu jsem vzhlížel a v kom jsem měl obrovský vzor.“

Co pro tebe táta znamená¸ve tvém životě, případně fotbalové kariéře?
„Znamená pro mě úplně všechno. Je to můj táta, ale zároveň nejlepší kamarád. Někdo komu nejvíc naslouchám a dávám na jeho rady. Největší kritik, ale zároveň největší fanoušek. Výjimečný člověk jak pro mě, tak pro moje okolí. V kariéře spolu procházíme vším společně, jak úspěchy, tak neúspěchy, bolest i radost. Táhneme to spolu jako jeden člověk a i díky tomu si myslím, že jsem to dotáhl do téhle fáze, kde teď jsem.“

Nedávno sám ještě ve věku 57 let hrál za Nučice, je to tak? Jezdil ses dívat na jeho zápasy?
„Řekl bych, že jsem nechyběl skoro na žádném jeho zápase. Když se nám to nekrylo, že bych hrál i já, tak jsme byli na každém zápase spolu. Rozkopával jsem gólmana, rozcvičky jsem měl i s ním. Na každý zápas i do těch 57 let, co hrál, tak jsem byl. Pak přišel covid, takže se to trošičku utlumilo, ale on tu kariéru furt neuzavřel. Furt je to otevřené, že ještě nastoupí. Chodil jsem odmalinka na každý jeho zápas jako divák nebo i jako trenér jsem seděl na lavičce a koučoval celý vesnický tým.“ (usměje se)

To se jen tak někomu nepoštěstí, že bys ve 20 letech trénoval tátu.
„No… Vede to tam hlavní trenér, ale já z té pozice, kdy už mám nějaké zkušenosti potom, co jsem prošel dorosty Sparty, tak si občas k tomu taky něco můžu říct jako asistent třeba.“

Jak mu to šlo? Na jaké pozice hrál, respektive tedy ještě hraje?
„Celý život byl táta útočník, potom se stáhnul a šel na kraj zálohy. Rychlý první kroky, přehled, dobrý zakončení, to ho vždycky zdobilo.“

Takže mu to šlo i v tom fotbalově pokročilejším věku?
„Určitě se neztratil, vždycky když jsme se o tom nějak bavili, tak říkal: Hele, až budu cejtit, že na to nestačím nebo budu vědět, že už nejsem ku prospěchu, tak se na to vykašlu. Ale i v těch 57 letech jsem cítil, že tomu týmu má co dát, i když je to ve skoro nejnižší soutěži, ale neztratil se.“

Teď už se na hřiště nehrne?
„Řekl bych, že má v týmu u nás doma v Nučicích takovou pozici žolíka. Je na telefonu, když bude hořet voda, tak je připravenej přijet a doplnit tým, ale nehrne se. Spíš si chodí kopat za staré pány, ale fotbalu se určitě dál věnuje. Doma na zahradě spolu rozebíráme moje situace ze zápasů, takže u toho fotbalu jsme furt dennodenně.“

I přes menší vzrůst (161 cm) byl podle zpráv na hřišti hodně šikovný. Souhlasíš?
„Jo, jo. Celý život mu říkali Sup. Dával vždy moře branek, ty centimetry nahrazoval úplně jinými přednostmi, čuchem ve vápně, svoji rychlostí, agresivitou, kterou třeba nemá tolik hráčů vyššího vzrůstu. Ale on to vynahrazoval tím svým buldočím stylem. Rozhodně ty centimetry nehrály roli.“

Kde se vzala jeho přezdívka Sup?
(usměje se) „Na to jsem skoro odpověděl. Celý život tak kroužil ve vápně, hledal balony, dorážel hodně gólů. Vždycky byl všude na správném místě, měl skvělý čuch ve vápně, že mu začali říkat Sup. Také je to podle bývalého španělského fotbalisty Emilia Butragueňa. Táta je mu dost podobnej, on taky nebyl moc vysokej, tím stylem si byli dost podobní. Jak Butragueňo, tak táta to měli dost podobné, takže Sup.“

Sám vím, jak tátové prožívají zápasy svých dětí už od přípravky. Jak to měl tvůj táta? Jezdil často?
„Musím říct, že táta nechyběl do mých 17 let ani na žádném tréninku. Fotbal je pro nás celý život, úplně všechno. Rozebírali jsme spolu tréninky a samozřejmě zápasy, na kterých nikdy nechyběl. Doteď se nestane, že by chyběl na zápase, takže to spolu prožíváme dennodenně. Stane se, že hrajeme třeba v sobotu a ještě ve středu po obědě doma rozebíráme situace z toho zápasu.“

Prý je jedním ze zakládajících členů Ultras Sparta 2001. Co je na tom pravdy?
(usměje se) „Myslím si, že pravdy je na tom úplně všechno. S Danem Přibylem to založili a ten náš ročník, co byl od žáků ve Spartě, se doteď schází. Kluci z toho ročníku, co se pak prosadili v lize, jsou například Adam Hložek nebo Petr Pudhorocký. Ale spousta tátů se doteď schází. Táta nevynechá žádnou účast, jsou furt spolu.“

Ty jsi to dotáhl až do ligy, na to musel být táta hodně hrdý. Je to tak?
„Myslím si, že ten sen, co měl táta jako kluk a neměl tu možnost si ho splnit, tak si ho žijeme teď spolu. Tím, že jsem se dostal do ligy… Odmalinka jsme o tom snili a teď ten sen žijeme.“

Sám měl v mládí k velké kariéře také nakročeno. Proč to nedopadlo?
„Táta odmalinka vyčníval svoji dravostí, svým gólovým čuchem. V poslední mládežnické kategorii vstřelil 110 gólů a toho se samozřejmě nedalo nepovšimnout. Doma v Nučicích z ničeho nic zazvonili trenéři ze Slavie a přemlouvali celou naší rodinu, aby ho pustili do Slavie. Bohužel v té době jsme neměli takové možnosti, byli jsme z vesnice, takže to bylo passé a babička s dědou, i když je táta hodně přemlouval, tak nesvolili. Za týden ťukali na dveře i trenéři z Brna a bohužel ten příběh měl stejný konec, že to babička s dědou nedovolili. Díky tomu má ten náš příběh ještě větší hloubku. Táta si jako kluk moc přál splnit si ten sen a dostat se do ligy. Teď to má kouzlo, že jsme spolu dennodenně, máme spolu vztah jako největší kamarádi a dotáhli jsme to spolu i díky mně do toho cíle. A doufejme, že ten příběh ještě nebude končit.“

Vybavíš si, co ti řekl po prvním ligovém startu?
„Jo, byly to velké emoce. Vzpomínám si, že jsme o tom snili od mládí. Když pak přišel ten zápas, tak před ním jsem mu ještě na hřišti volal vyklepanej, že to dneska asi přijde. On mě samozřejmě hrozně moc povzbuzoval a říkal, že to bude dobrý. Po zápase mi snad ještě v kabině zvonil telefon, že mi gratuluje, že to je první čárka a že si půjdeme dál za naším snem, což jsou nějaké gólové mety a samozřejmě v budoucnu národní tým. A že to je první vlaštovka, kterou jsme si dali jako cíl. A samozřejmě byl moc pyšnej.“

Dá se říct, že jsi pořád na začátku seniorské fotbalové kariéry. Jaké máš teda sny?
„Jako dítě jsem si samozřejmě kopal před barákem v národním dresu. Dostat se do národního týmu, to je ten největší sen. Pak samozřejmě i Sparta, dostat se do A týmu a vyhrát s ní titul. A přes to se dostat do zahraničí. Rozhodně bych chtěl dát co nejvíce branek v lize, máme s tátou takové vysněné cíle, co si spolu říkáme. Ligoví kanonýři, to je něco, co nás hrozně láká. A myslíme si, že bychom na to měli. Společně si za tím jdeme.“

Když už si nakousl národní tým, tak máš zkušenosti s mládežnickými výběry. V osmnáctce jsi například dal hattrick proti Belgii na turnaji v Dubaji. Jak reagoval táta po tomhle výkonu?
„V Dubaji nebyl, ale vzpomínám si na to, jak kdyby to bylo včera. Vrátil jsem se po půlročním zranění, kdy se mi obnovovalo natržení svalů, a trápil jsem se. Trenér mě vzal hned na první sraz po tom zranění a odletěli jsme na turnaj do Emirátů. Hráli jsme proti Belgii, kde jsou teď někteří kluci v Premier League, třeba Onana, který tam proti nám hrál. Podařilo se mi vstřelit hattrick, byl to jeden z nejhezčích momentů mé mládežnické kariéry, když na to vzpomínáme. Pamatuju si, že jsem střídal v 80. minutě, šel jsem do sprchy a ve sprše jsem se štěstím rozbrečel, protože už jsem nevěřil tomu, jak se to táhlo, že by to mohlo být zase dobrý, že bych se mohl zase vrátit na tu úroveň. A táta mi zase, stejně jako po tom prvním ligovém startu, volal. Tak jsme si oba dva do telefonu poplakali, že na to máme. Je to jeden z těch nejhezčích momentů v té mládežnické kariéře.“

Jak se díváš na projekt Díky, táto? Je to pro tebe více emotivní?
„Pro nás je emotivní každý zápas. Každý gól je věnovanej jemu, když to tak přeženu. Tenhle projekt by teď někdy měl být. V našem klubu, kde mám rodinného známého Míru Millera, nám o tom už říkali. Míra to schválně předťukával, že by si přál, aby do toho byl táta zapojenej. Je to samozřejmě hrozně fajn. Když bych měl říct všechno to, co pro mě udělal, co to pro mě znamená, tak bychom tady seděli hrozně moc dlouho. Vím, že se tátovi do toho moc chtít nebude, protože si radši sedne úplně do rohu na tribuně, nechce být nikým komentovanej a soustředí se jenom na mě a na ten náš zápas. Asi ho do toho zapojíme, i když o tom ještě teď neví, ale bude toho součástí.“

Jak táta kulaté narozeniny oslaví?
(směje se) „Bude to velká oslava! Bude to oslava pro 130 lidí. Poslední měsíc dennodenně řeším určité věci, které se oslavy týkají. Hlavně se těším, že tam budou všichni lidi, kteří ho mají rádi, co pro něj něco znamenají. Hrozně se těším na to, co o něm budou všichni říkat, co si zažiju a poslechnu znovu a znovu. Oslava bude velkolepá, i když to táta nemá rád, tak to bude ve velkém stylu, protože si to podle všech a hlavně podle mě zaslouží ze všech nejvíc, koho znám. Takže mu to připravujeme tak, aby byl šťastnej a aby pochopil, co pro nás všechny znamená.“

Z mých informací má rád kafe s malým rumem. Kolik jich padne?
„Myslím si, že kafe s rumem bude velká součást večera. (usměje se) Myslím si, že naočkoval hodně svých kamarádů. Turek s rumem je pro mě něco absolutně nepřijatelného, nepoživatelného. Myslím si, že takové tři čtyři během toho večera padnou. Jelikož po zkušenostech z takových rodinných oslav a těch kamarádů, co tam budou, tak vím, že se pojede hodně do rána, a že se to zapije hodně hodně moc. A vzhledem k tomu, že i sám prohlásil, že to chce mít jako poslední oslavu ve svém životě, tak si myslím, že to bude velký téma.“

Autor: Adam Lacek

29.03.2024